Kdo neskáče, není Čech

Minulý týden (6. a 7. března) se v Trondheimu konaly lyžařské závody. Ve čtvrtek běh na lyžích v rámci severské kombinace a kvalifikace na pátek - světový pohár ve skocích na lyžích. Původně jsem ani neplánoval, že se zúčastním. Ve čtvrtek jsem měl nějakou školu, navíc bylo hnusně. Ale v pátek jsem si řekl, že bych mohl vyrazit na hlavní program. Kdyby nelilo.

Před začátkem

Naštěstí někdy kolem třetí déšť ustal a vypadalo to, že bude po celém dni konečně normální počasí. Takže jsem honem sbalil vlajku, pití a jablko do batohu a vyrazil jsem s Niklasem na autobus. Autobusem jsme ještě s Němcem Sašou dojeli na Samfundet - taková kulturní křižovatka města. Kulturní, protože je to červený kulturní dům s velkým sálem, klubem, restaurací, knihovnou, barem. A křižovatka je to doslova - takže tamtudy projíždí všemožné autobusy, město i mimoměsto.

Na protějším břehu

Samozřejmě všude spousta lidí, dokonce nějaká studentská kutálka tam čekala s inštrumenty. Každopádně lidí bylo tolik, že jsme se do prvního autobusu prostě nenacpali. Tak jsme pěšky došli na předchozí zastávku na trase a počkali na další spoj. Tam už jsme vešli v pohodě. A na následující zastáávce se do autobusu nacpalo asi tak 2x tolik lidí, než by člověk považoval za možné. Včetně onich muzikantů. Já jsem naštěstí seděl, ale to znamenalo, že jsem byl ze všech stran obklopen lidmi, a v obličeji jsem měl nějakou housku (dokonce od Amati).

Polská většina

Každopádně jsme na místo nakonec dorazili a vyrazili k můstkům. Kluci už lístky měli, já jsem si ho ještě musel koupit. Sice za 200 NOK, ale jinak to nešlo. Na tribuně jsme se potkali se zbytkem party a mohlo se začít. Jen dodám, že fanoušků z Polska bylo okolo snad víc než Norů, třetí v pořadí bylo asi Německo, ale nechybělo ani pár lidí z Rakouska. Takže si člověk připadal málem jako doma - obklopený Poláky a Němci a široko daleko nikdo, kdo by mluvil stejnou řečí.

Cewá, necewá pawta

Na fotce výše vidíte, jak jsme se tam sešli - v přední řadě Nizozemka Tanja, pak nevím, vpravo Němec Niklas, vzadu dvě Bavoračky, Němec Markus, Belgičanka Sarah, pak netuším a úplně vpravo Němec Sacha. V nejvyšší řadě pak vlajky (Polák Julian na fotce chybí).

Dojezd

Celý závod jsme sledovali jak naživo, tak na velkoplošné obrazovce nad dojezdem. Jak můžete vidět na následující fotce, závodníci byli většinou spíš takové malé fleky, dokud se nepřiblížili někam k dopadu. Můstek samotný trochu v dálce, takže skokana jste neměli šanci vidět na startu na vlastní oči, takže obrazovka se hodila. Závodníci skákali jeden za druhým, takže to bylo trochu jak na tenise - hlavou sem tam - obrazovka, skokan, obrazovka...

Skokan

A teď k závodu samotnému: Fanoušci vždycky křičeli, když skákal jejich závodník, takže byl docela kravál vždycky, když skákal nějaký Polák. Češi byli v závodě taky zastoupeni slušně, málem lépe než v publiku(Hájek, Janda, Matura, Koudelka, Kožíšek - ten se podle mě ani nekvalifikoval). Skoro od začátku se držel ve vedení Koudelka, který předvedl nejdelší skok dne hned v prvním kole. Aby taky ne, když jsem mu to taky vyhulákal. Nějak se těm davům Poláků konkurovat muselo, i když jsem na to byl sám :-D

Přestávka

Takže první kolo probíhalo víceméně v pohodě. Našim se nijak zvlášť nedařilo, až na Koudelku, který vedl. Ale ani ostatní závodníci na tom nebyli kdovíjak skvěle. Někomu se dařilo více, někomu méně. Ale, jak asi vidíte z fotek, s počasím to nebylo nijak skvělé - bylo nad nulou, pršelo, a tak už to vypadalo pár dní. Takže podmínky dost na pytel. O přestávce vyrazila na dopadovou plochu uklízecí četa, aby všechno uhladila a srovnala. A pak přišlo druhé kolo.

Bardal!

Jelikož Koudelka vedl, skákal jako poslední. Druhý v pořadí byl Nor Bardal, který je mimochodem z Trondheimu. Ten druhým skokem potvrdil, že má na domácím můstku asi něco naskákáno a dostal se do vedení. Pak už se čekalo jen na to, jestli Koudelka dokáže zopakovat výborný skok z prvního kola. Těsně před skokem tam skupinka Čechů na druhém konci tribuny zapálila dýmovnice v národních barvách, tak bylo trošku pozdvižení, ale hlavně byli všichni zvědaví, jak (to) dopadne. Bohužel se 137 metrů neopakovalo a Koudelka skončil na smolném čtvrtém místě.

Hymna

Na závěr si rozjásaní Norové zazpívali hymnu, Poláci smutně věšeli hlavy. A já jsem v duchu proklínal Bardala. Pak se všichni odebrali k odchodu a odjeli přeplněnými autobusy zpátky do města. I když závod nedopadl pro Čechy nijak slavně, bylo to celkem fajn, až na počasí, které bylo trochu praštěné. Ale i tak jsme si to všichni asi užili. Nebo minimálně odešli spokojeni a zase s novou zkušeností. Nějakou oficiální zprávu o závodě si můžete přečíst třeba na idnes.

Sobota

V sobotu se konal v Outlandu zase další modernový turnaj. Tentokráte jsem si do balíčku přidal také několik naproxovaných karet. A ať už to bylo tím, nebo jenom velkou dávkou štěstí, podařilo se mi turnaj vyhrát. Report psát nebudu, top 4 je na mtgpulse.com, jen poznamenám, že mi to dost zlepšilo náladu. A kromě toho jsem si odnesl kartu v hodnotě 57$, takže se mi zaplatil i vstup na skoky na lyžích :-)

Výlet do Rørosu - část 2.

Omlouvám se za zdržení, ale druhá část výletu do Rørosu je konečně tady. Abych už nezdržoval více, půjdeme rovnou k věci...

Trh

Autobusy nás vysadily u nádraží s tím, že máme něco přes dvě hodiny, abychom si prohlédli městečko, a pak se máme dostavit na večeři, která byla v ceně zájezdu. Nuže, vyrazili jsme mezi stánky, abychom se podívali, co tam vlastně mají. Na začátku naší procházky to byly hlavně různé rukavice, čepice, svetry a další oblečení. Něco v norském stylu, něco naprosto nesouvisející.

Trh 2

Dále byly u spousty stánků k mání klobásy a salámy. Všechny možné příchutě, maso z losa, soba a jiné zvěře. Ale samozřejmě bylo všechno zboží s patřičnou přirážkou. V několika stáncích se prodávala různá veteš. Něco asi mělo působit starožitně, něco byly vyloženě staré krámy. K tomu tam byly k sehnání i další nesmysly - různé dekorace, ozdoby a další cetky.

Kostel

Poté, co jsme se propletli několika uličkami mezi davy stánkařů, turistů, čumilů a dalších, zamířili jsme ke kostelu. Jednak je takovou centrální budouvou městečka, a pak jsme o něm slyšeli samou chválu, jak pře výpravou, tak třeba při výkladu v dole.

Kostel 2

Nevím, jak to v kostele fungovalo, ale bohužel nebylo možné se normálně dostat dovnitř. Stála se tam šíleně dlouhá fronta před zavřenými dveřmi, která se nikam nehýbala. Takže jsme kostel aspoň obhlédli zvenčí, mrkli se na hřbitov nad ním, a pak jsme pokračovali dále směrem ke slévárně.

Slévárna

Slévárna je jednou z nejstarších a nejdůležitějších budov ve městě. Netuším, nakolik je původní, nebo ne. Každopádně nyní se uvnitř nachází muzeum důlní společnosti a historie města vůbec. Bohužel jsme neměli dost času, abychom si ho pořádně prohlédli, takže jsme místo do muzea zamířili na výsypku za ním.

Slévárna 2

Hádám, že v minulosti se výsypka nacházela někde na okraji města. Nicméně dnes se nachází zhruba uprostřed něj. Takže to vypadá přesně tak, jak to píšu - uprostřed města obrovská hromada škváry, na jedné straně historické centrum, na druhé normální domky.

Z výsypky

I když ta kopa vypadá nanejvýš nepatřičně a hnusně, pod sněhem to nebylo tak hrozné. Ne, že by se tam dalo lyžovat nebo sáňkovat (na to by bylo třeba toho sněhu trochu víc). Ale, co je hlavní, je to vcelku dobrá vyhlídka na širé okolí. Ne tedy, že by bylo vidět půl Norska. On je Røros tak trochu schovaný v dolíku mezi kopci...

Výsypka 2

Díky tomu, že je takto ukrytý víceméně v horách, je to také druhé nejchladnější místo v Norsku. Nicméně jste z fotografií asi už poznali, že tam žádná velká sibiř nebyla. Možná trošku větší zima, než jinde, ale jinak bylo krásně. Jinak na fotce výše je jen jedna, ta menší, část výsypky. My jsme vyrazili na tu vyšší. A takhle vypadal výhled z ní:

Z vyhlídky

Z vyhlídky jsme zase slezli zpátky ke slévárně a vydali se do vedlejšího stavení. Bylo to několik budov s dvorkem a stodolou, kde se nacházely různé ukázky řemesel, která se tu dříve provozovala a evidentně trochu provozují i dnes.

Jeden chlapík tam stál u části srubu - normálně jen přiříznuté klády, z nich postavený roh baráku, okno v každé stěně - a něco tam k tomu říkal. Opodál stála konstrukce menší chaty, kde zase jiný řemeslník opracovával nějaké krokve. Kousek vedle zase jiný umně kladívkem vytvarovával břidlicové střešní tašky.

Truhlárna

Samozřejmě nesměl chybět kovář, který venku bušil, tepal, dmýchal a vůbec dělal to, co se tak dělá u výhně na dvorku - kecal s kolemjdoucími a snažil se něco prodat. Uprostřed dvora bylo ohniště, okolo kterého seděli nějací Norové, povídali, pojídali, popíjeli. Uvnitř jednoho toho stavení byla prodejna kožených výrobků - pásky, kabele, možná i nějaké boty. Vedle zase nějaké vyřezávané misky, hrnky, lžíce a figurky.

Ve stodole pak sídlil truhlář - byly tam k vyzkoušení všemožné pily, dláta, sekerky, svorky, svěrky a svěráci. A k tomu záplava nejrůznějších hoblíků - klasické rovné, vypouklé, vyduté a pak takové ty ozdobné na lišty, hrany a já nevím co. Tak jsem si taky pohrál, aby se neřeklo.

Anonymní dvorek

Po odchodu ze stodoly už jsem zamířil směrem k hotelu, kde měla být večeře, byť pozvolna. Výhodou toho všeho mumraje bylo, že se mohlo jít téměř kamkoli. A tak jsem prošel pár dvorků. Na fotce výše je jeden z nich. To dole v přízemí byla nějaká restaurace. Takových dvorků tam bylo více - jeden s kavárnou, druhý s hospodou, na třetím probíhala dražba nějakých nesmyslů.

Po cestě zpátky jsem narazil na stánek se sladkostmi. Jelikož jsem si do té doby nic nekoupil, zastavil jsem se aspoň tady, abych taky věděl, že jsem na (skoro) pouti. Koupil jsem si nějakou kouli v čokoládě s ořechy. A něco obdobného ve tvaru válečku. Kouli jsem zbaštil po cestě. Byl to nakonec takový kokosový indián. Ne, že by to bylo nějak mimořádně chuťově zajímavé, ale zajímalo by mě, jak to dělají :-)

Sáně

Před večeří jsem ještě hodil oko do Íčka, popovídal si s prodavačem sýrů o tom, jak před lety projel na motorce Čechy. A že se mu líbilo ve Vansdorfu (tehdy tam byl asi ještě klid). A pak už do hotelu na véču.

Večeři, jak už jsem psal, jsme měli objednánu předem. A v plánu byl sob, což bylo asi všechno, co jsme věděli. Všichni účastníci byli nahnáni do jednoho salónku někde v zadní části hotelu, a po chvíli čekání začali nosit pikolíci do místnosti nádoby s jídlem. Když to zkrátím, v jedné byly brambory, v jedné zelenina (vařené kusy mrkve, celeru a cibule) a konečně v poslední ragů ze soba.

Byly to takové kousky masa, nic speciálního. Kdo čekal steak, byl zklamaný. Fungovala tam samoobsluha. Takže si každý na talíř nandal, kolik uznal za vhodné, a mohl se pustit do jídla. Sob byl spíš takové UHO, maso podle všeho kousky, co se jinam nehodily, protože nebyly dost dobré. Všechno takové bez chuti, ale když se to maso smíchalo s brusinkami, bylo to docela dobré...

...Dokud jedna Belgičanka nepoznamenala, že to vypadá jako jídlo pro kočky.

Dezert se nekonal, tak jsem vylovil v batohu tu sladkost, co jsem koupil u stánku, nějak jsem to tam naporcoval na kousky, a podělil se se zbytkem stolu. Tak taky proč ne :-) Po večeři byla ještě trocha času, tak jsme ještě vyrazili do města. Ale stánkaři už balili, u kostela byla pořád fronta, takže už jsme tam mnoho nového neviděli. Kromě pár rozjařených muzikantů a pár ještě rozjařenějších Norů.

Každopádně, i když večeře kdovíjak slavná nebyla, výlet to byl vydařený a všichni zase mohli spokojeně vyrazit autobusem domů. Po cestě zpátky už byl celkem klid, možná i proto, že většina lidí v autobusu spala :-)

Výlet do Rørosu - část 1.

Dne 22. února jsme vyrazili na výlet se studentskou organizací ESN. Tentokráte do Rørosu. Jedná se o malé městečko asi tři hodiny cesty od Trondheimu. Momentálně má asi něco přes 5000 obyvatel. Co je ale důležitější, od roku 1980 je město zapsáno v seznamu UNESCO. Hlavně kvůli zachovalé architektuře a taky pár tradicím.

Což byl i hlavní důvod naší návštěvy - každoročně se tam pořádá Rørosmartan - největší jarmark široko daleko. Jelikož je Švédsko vzdálené, jen co by kamenem dohodil, jezdí tam trhovci i tamodtud a ze všech možných koutů Norska. Každopádně k tomu se ještě vrátím později.

Jedna z budov dolu

Dle instrukcí měl autobus vyjíždět v půl osmé z parkoviště na Moholtu. Dorazil jsem o něco dřív, tak pro jistotu. Autobus nikde. Nicméně autobusy dorazily během pěti minut. A to hned tři. Dva z nich byly určeny pro ESN, poslední pro neevropské studenty. Řidiči na ně umístili patřičné cedulky, nicméně po chvíli je zase prohodili. Takže lidi, co se hrnuli do jednoho autobusu, pak zase museli vystoupit a přejít do druhého. Pak se to nějak uklidnilo, všichni byli odškrtáni v seznamu při nástupu a mohlo se vyrazit. Nicméně díky těm zmatkům se vyjíždělo až někdy po osmé...

Vstup do dolu a muzea

Další z věcí, kterými je Røros známý, je těžba mědi. Ta zde probíhala po 333 let až do roku 1977. Místní těžební společnost díky mědi získala značný vliv a zdroje, takže hlavně díky ní Røros dnes vypadá, jak vypadá. A mimo jiné tato společnost díky svému kapitálu postavila několik důležitých budov i v Trondheimu.

V muzeu

Po vstupu do hlavní budovy muzea jsme obdrželi krátký výklad o jeho historii od jednoho z průvodců. Byl to takový prima chlapík, přihodil pár vtípků, takže rozhodně nenudil, a bylo to jak zábavné, tak poučné. Po výkladu jsme se rozdělili na tři skupiny, každá vyfasovala jednoho průvodce a helmy a postupně se vyrazilo do dolu.

Dole v dole

Důl nebyl nijak hruboký, ani jsme ho neprolézali celý. Jako průvodce jsme měli takového staršího dědu. Nejprve nám pověděl pár historek, před vstupem do dolu nás varoval, že je tam služebně nejstarší, a že už mu neslouží klouby, záda, srdce ani hlava, takže se půjde pomalu. Ale jinak byl nakonec celkem vitální, sem tam přihodil nějaký ten fórek. Na konci, kde se sešli všechny skupiny v jedné z velkých jeskyní, zazpíval nějakou norskou lidovou, aby nám předvedl, jaká je tam dole dobrá akustika.

Dole v dole II

Celkově to sice nebylo kdoví co převratného. Žádné krasové jeskyně, žádní netopýři. Ale i tak to byla zajímavá prohlídka. Jak často se taky podíváte do měděného dolu, co? Já jsem si s sebou vzal čelovku, nasadil ji na helmu a ukukoval tam všelijaká temná zákoutí, kam běžní smrtelníci nepohlédnou (rozuměj lidi bez baterky, protože tam prd vidí). Nicméně poklad jsem tam nenašel.

Dole v dole III

Po tom, co jsme opět vylezli na povrch, se všichni přezuli, pokud měli náhradní boty, případně aspoň nasadili návleky. Důl je totiž plný oranžového bláta. Nicméně i tak byl v autobusu ve finále docela svinčík. V autobuse jsme se občerstvili a mohlo se vyrazit do samotného města. Pokračování příště...

Večeře

Než si začnete ťukat na čelo, že už nemám o čem psát, tak tady popisuji obyčejné jídlo, tak chvilku vydržte, a pokud máte chuť, začtěte se do příspěvku. Nejedná se o jen tak nějakou každodenní véču, jak by se mohlo zdát. Tentokráte to bude bez fotek, tak snad vás to nevyděsí...

Korejská

Začalo to tak, že jsme se jednoho krásného večera náhodou sešli ve společné místnosti našeho bytu, slovo dalo slovo, a nějak jsme se dohodli, že bychom mohli uspořádat pár večerů, kdy vždycky jeden z nás uvaří pro ostatní.

První si to vzal na starosti DH - korejský spolubydlící, jehož jméno si sice už pamatuji (DongHoe Kim), ale stejně mu říkáme jen DH. Pro úplnost dodám, že v Koreji se dá cokoli objednat po telefonu v kteroukoli denní či noční dobu, takže se u nich doma téměř nevaří.

DH uvařil hned dvě jídla z mletého vepřového - jednu pálivou (normální) a jednu nepálivou verzi. Bylo to nejpodobnější asi silnému vývaru - maso a trochu zeleniny. A k tomu samozřejmě rýže. Dokonce měl nějakou instantní poslanou z Koreje. Prý se od té normální rýže tady hodně liší. Ale tak jediné, co jsem poznal, byl trochu jiný tvar zrníček jinak nic.

Abychom to měli trochu pestřejší, vytáhl ze svých zásob ještě kimči, také nějaký papír z řas (to chutnalo dost podezřele, ale nedá se říci, že špatně) a ještě nějakou chilli pastu, protože to samozřejmě nebylo dost pálivé.

Celkově to byl prima večer, povídalo se o všem možném, nejen o jídle a o fotbalu, takže bylo nasnadě, že budeme v nové tradici pokračovat.

Skoro česká

Další na řadě jsem byl já. Akorát vznikla nějaká chyba v komunikaci - já to bral jako samozřejmost, ale ostatní na to trochu pozapomněli. Takže DH zůstal celý večer ve škole a čekali bychom na něj s večeří marně, kdybych mu nenapsal.

Každopádně jsem přemýšlel, co bych spáchal za jídlo, aby to aspoň nějak připomínalo českou kuchyni. Možností bylo více, ale dlouho jsem nemohl přijít na nic kloudného. Ono s místními cenami dělat svíčkovou s knedlíkem, nebo třeba vepřo-knedlo-zelo z vepřové pečeně, to by asi nebyla úplně levná záležitost. Zvířata se tu zkrátka tolik nechovají, takže jsou podle toho drahá, pokud teda neplavou v moři (ne, mořská kráva by na svíčkovou asi nebyla to pravé, pokud vás to napadá).

Nakonec jsem se rozhodl udělat segedín. Sice je to z Maďarska, ale v Čechách se taky vaří dost, tak proč ne. Maso se nakonec sehnalo v Remě - plátky s kostí, ale nic, co by nevyřešil ostrý nůž. Zelí za pár korun v Kiwi a k tomu bramborový knedlík. Samozřejmě vlastnoručně spáchaný z brambor. Divil bych se, kdyby tu někde knedlík prodávali :-D

Zádrhel byl trochu v tom, že zelí bylo spíš sladké než kyselé. A že pokus zjemnit guláš trochou smetany vedl k tomu, že z toho byla spíš smetanová omáčka se zelím. Takže to nechutnalo úplně jako guláš, nicméně jedlé to bylo, a Joni s Niklasem měli radost.

Abychom měli i nějaký dezert, udělal jsem štrůdl. Jo, už podle názvu zase spíš rakouská záležitost, ale tak to aspoň bylo pěkně mezinárodní. Navíc jsem spáchal spíš takovou tu staročeskou verzi - s rozinkami, ořechy a pěkně křupavý - takže to zase bylo pro kluky něco nového.

Takže to byl opět příjemný večer a zase jsme vesele popovídali. Trochu to nevyšlo s panem Kimem, ale tak segedín na něj počkal v lednici, a den poté si to DH velmi pochvaloval. Všichni byli spokojení, a já tedy mohl být také. Organizační záležitosti se do příště poladí a třeba to bude ještě lepší. Uvidíme, s čím přijde zbytek osazenstva...

Skoro německá

V tomto případě se nejedná o pokračování série, ale o večeři, která se uskutečnila tuto středu (26.2.) v našem bytě. Spolubydlící Niklas tu má dosti kamarádů z Německa a mají něco podobného v jejich skupince - střídají se na večeři vždycky u někoho v bytě, a tentokráte se to mělo konat právě u Niklase.

Vařila ale Andrea  - Němka původem z Bulharska. Dále patří do skupinky Sascha, Lutz, Markus, Jacob, Iris, Finka Mia, Španěl Adrián. Zkrátka ta sestava, co už se u nás sešla už dříve někdy v lednu. A na FB je z toho dokonce i nějaká fotka, kde vypadám jako blb. (Ale to skoro na každé).

Na mě zrovna vycházel taky úklid, tak jsem ještě vyšůroval tu naší společnou místnost, aby to tam nějak vypadalo. (Což se později ukázalo spíš jako kontraproduktivní, protože tam nakonec byl skoro větší svinčík než před akcí.) V šest se dostavila Andrea, a po ní se začali trousit další hosté.

V plánu byly karbanátky se zapečenými brambory. Takže Sascha s Lutzem plácali maso, Jacob to pak smažil. Zatímco někdo další tam strouhal brambory a mrkev, Andrea to míchala a dirigovala. Já jsem spíš poskytoval potřebné náčiní, koření a tak. A přitom se divil, co se stalo s mojí Deutsch :-)

Sem tam jsem rozuměl, většinou jsem aspoň chápal, o čem je řeč. A občas jsem se vůbec nechytal, jak jim ta pusa jela. Naštěstí přišla časem Mia a Adrián, takže už se pokračovalo v angličtině. Brambory se pekly celkem dlouho, takže časem už byli všichni nervózní, když už to bude. Nakonec to dopadlo tak, že každý dostal karboše a trochu brambor, a pak se přidávalo, když se dopekl druhý pekáč. Ale všem chutnalo, takže pak už nemručeli, jenom jedli a při tom trochu šprechitli.

V plánu byl dokonce i dezert, na který se teda muselo čekat ještě déle, což asi nikoho nepotěšilo. Ale na druhou stranu se čekání vyplatilo, protože výsledný crème caramel za to opravdu stál. Ani bych nevěřil, že se to ve finále tak povedlo. Ale hlavní je, že se dílo podařilo, všichni mlsali a byli nadšení.

Celá akce skončila někdy kolem jedenácté, takže to aspoň nebylo takové, že se všichni přijdou jen najíst, a pak zase zmizí. I když pár takových akcí tu taky proběhlo, ale beze mě - pár Korejců, nebo jindy zas Joniho kamarádi. Ne, že bych se nějak stranil, ale težko se nenápadně vmísím mezi tři korejsky hovořící jedince :-D

Každopádně, když budete mít cestu okolo, stavte se taky na večeři. Popovídáte si, možná i pobavíte, seznámíte s novými lidmi, zvyky i národy. A ke všemu se ještě dobře najíte! :-)

Rockheim

Nevíte, co to má znamenat? Tak Rockheim je prosím muzeum norské hudby, její historie a všeho, co s tím tak nějak souvisí. A právě tam se ve středu 19.2. konala výprava pořádaná studentskou organizací ISU. Cena byla zvýhodněných 50 šušní (normálně pro studenty za 70), počet lidí omezený, ale zaregistroval jsem se včas, takže jsem ve středu mohl klidně vyrazit.

Vlevo v pozadí

Jelikož se budova Rockheimu nachází úplně u moře, vyrazil jsem tam na kole. Sraz byl v 16:00, já tam ale frčel jak blesk (jak by ne, když je to většinu cesty z kopce :-D ), takže jsem měl ještě chvilku čas, než to vypuklo. Takže jsem se prošel k moři, abych to tam omrknul a udělal nějakou tu fotku.


Rockeim je téměř na nejzazším výběžku města, takže je tam vcelku pěkný výhled na část fjordu. Na fotce níže si můžete všimnout ostrova Munkholmen, kde jsem zatím nebyl, ale snad taky budu mít šanci to tam omrknout. I když bylo krásně, jasno a teplo, na plavání to vážně není, takže možná někdy časem :-)

Munkholmen

Kromě jiného se zde nachází i nějaká obdoba celnice, pro připluvší do Trondheimu. Takže mě po chvilku oslovil nějaký místní strejda a zeptal se mě, jestli nejsem špión. Když se tam pohybuju v černých brýlích a fotím si všechno okolo. Tak jsem mu vysvětlil, že nejsem, že jsem jenom zvědavý student z Čech.

Pán opáčil, že tam několikrát byl, že se mu líbilo v Brně. A když byl poprvé v Praze, tak se mu velmi líbila. Když tam byl podruhé, tak už ho to tolik nebralo. Že prý ty památky jsou pořád stejně hezké, to jo. Ale začal si pak všímat i jiných věcí. A že tam bylo plno bordelu a bordelů, a že si ten dojem nějak pokazil.

Ale že jinak že je ta naše země pěkná. A že před pár lety měly v Trondheimu prý velký úspěch nějaké hry od Havla. Co přesně, to neříkal. Ale prý na tom měli velký podíl místní herci, kteří to dobře nastudovali a taky zahráli. Nicméně už jsem neměl moc času povídat si s pánem dál, tak jsem se rozloučil a vyrazil do muzea.

V Rockheimu

Samotná budova, ve které se muzeum nachází, je patrně historická, jako dosti objektů okolo - takové ty přístavní kanceláře, jako mají leckde jinde. Nicméně se už asi trochu rozpadala, takže je částečně opravená, něco je schované, něco přistavené. Taková zajímavá industriální směs všeho možného v jednom baráku :-)

Vevnitř jsme se rozdělili na dvě skupiny po dvaceti členech, vybralo se vstupné, a mohlo se vyrazit na prohlídku...

50. léta

Expozice je rozdělená do místností podle dekád - od let padesátých až víceméně po současnost. Léta padesátá byla dost inspirována americkou hudbou. Místnost, která jim byla věnována, byla pojata jako garáž s červeným Thunderbirdem jako stěžejním prvkem. V Norsku tehdy frčel rock'n'roll, měli tu i svého vlastního (Per) Elvise. Některé písničky byly převzaté, některé vlastní. Ale asi je jasné, odkud brali inspiraci...

V letech šedesátých to bylo tak nějak obdobné. Největší hvězdou tu byli The Beatniks - místní obdoba The Shadows. Prý i předskakovali Beatlesákům na koncertě či co (povídala nám tamější průvodkyně). Zdá se, že skupina možná funguje do dnešních dní. Ale tak aspoň jedna ukázka převzaté hitovky.

SuperŠkopky

Celé muzeum je pojaté jako interaktivní expozice. Takže například místnost s 60. lety byla vybavená dobovým nábytkem. A podle toho, kam jste se v ní posunuli se spustilo video o nějakém interpretovi, přičemž samotné stěny místnosti fungovaly jako promítací plátno. Hádám, že by to bylo lepší vidět naživo, ale vám musí stačit popis.

Inštrumenty

Jinde zase máte možnost půčit si laserové ukazovátko a pak s ním dělat kouzla. Na fotkách výše jsou nejrůznější nástroje z různých dob. Stačí namířit ukazovátkem na malé svítící kolečko u nástroje, a na obrazovce se spustí krátké info a společně s ním zvuková ukázka do sluchátek.

Vůbec jsou v celém areálu nejrůznější hejblata, takže je možná lepší tam jít bez průvodce a všechno si to ozkoušet. Ale od průvodce se zase dozvíte nějaké zajímavosti a historky a aspoň nebudete toik tápat, na co to vlastně koukáte.

70ky - na cestách

V letech sedmdesátých se prý hodně cestovalo, kapely jezdily na šňůry a byly prý neustále v pohybu. Takže byla celá místnost pojatá jako autobus. Místo okýnek obrazovky, kde běželo info o různých kapelách, do sluchátek pak zvuk. Na plátně vpředu utíkala cesta, ovce a sobi.

80. léta

V 80. letech prozměnu hrála prim velká nahrávací studia, bez kterých se neobešel nikdo, kdo chtěl ve světě hudby něco znamenat. V této době se rovněž začaly rozmáhat videoklipy, hudební televize a tak vůbec. Takže asi není divu, že zrovna v téhle době vznikla největší norská hitovka. Že to je, co to je, to už může být trochu s podivem, ale všichni víme, že v 80. letech se někde něco nepovedlo a tak to dneska vypadá, jak to vypadá :-D

90. léta

V 90. letech nebyla nouze o nejrůznější žánry. Hudba se také přesunula o trochu blíže lidem. Takže to v tomto případě bylo pojaté jako malý bar. Na interaktivním stole si mohl kdokoli vybrat svůj oblíbený žánr, pak zvolit kapelu, a dostat se tak k videoklipům, novinovým výstřižkům a dalším materiálům o kapele nebo interpretovi...

90. léta trochu jinak

V 90. letech se otevřela možnost pro všechny možné žánry i proto, že už nebylo třeba drahých studií na to, abyste mohli natočit vlastní nahrávku. Šlo to i normálně na pásku. Takže všemožné kapely mohly klidně natáčet někde na chatě uprostřed lesů. Samozřejmě s dostatečnou dávkou podpůrných prostředků. Na fotce výše vidíte magnetofon, do kterého stačilo vložit libovolnou kazetu, a následně se na plátně v pozadí místo zvuků lesa rozeznělo něco daleko jinčího...

Blackmetalové doupě

V 90. letech tak došlo k rozšíření blackmetalu v Norsku. Některé kapely byly dobré, některé si pořebovaly dělat reklamu nejrůznějšími způsoby a často se věci vymkly kontrole. V místnosti tak kromě hudby kapel známých - Dimmu Borgir, Satyricon (průvodkyně říkala, že to akorát dost komerční záležitosti...), 1349 - i méně známých běžely záznamy zpráv o soudních procesech a podobné radosti.

Naughties

Následovala hudba víceméně současná. Vlády se tak nějak ujal internet, takže na stěnách místnosti byly různá náhledy videoklipů, názvy interpretů i kapel. Stačilo jen ukázat laserem a pustit si, na co jste zrovna měli chuť. No, nebudu tvrdit, že bych zrovna na něco z toho měl chuť... Tak jsem si aspoň udělal fotku stropu a mohl jsem zase jít.

Poslední zastávka se skládala z několika velkých pláten - pro každou dekádu jedno plátno. Na těch se střídaly fotky různých interpretů daného období. Stačilo se jen k některému z nich přiblížit, rukou ho jakoby setřít a začala hrát písnička.

Průvodkyně nám tam pustila jednu z 80. let, která prý kdysi strašně frčela. Ve zkratce: On má rád ji, ona je zblázněná do učitele (s knírem) :-D

Následovalo ještě nahlédnutí do restaurace v patře pod muzeem. Výhled byl odtamtud pěkný, což o to. Ale za ty ceny asi úplně nestál (Kafe asi 40 NOK, pivo 90 NOK). Takže jsme pokračovali o patro níže. Ale mimo jiného aspoň vidíte, odkud jsem předtím dělal ty fotky venku...

Výhled z restaurace

 Tam se nacházela jednak dočasná(?) expozice věnovaná undergroundové hudbě v Trondheimu. Dále místnost, kdy byly všemožné domácí předměty, hračky a leccosy napojené na mixážní pult a mohli jste si s tím hrát. V jiné místnosti byla lekce hry na kytaru s Ronnim, kytaristou TNT (měli podle všeho schopného zpěváka a celkem slušný zvuk).

Já si to zkusil spíš ze srandy, moc mi to nešlo. Ale Američan Danny jakožto daleko schopnější kytarista to tam pak zkoušel a docela mu to šlo. (Mimochodem si tu pořídil kytaru a natočil dokonce nějaké video. Ale tak on taky studuje nějaký hudební obor v Emerice, takže to je pak o něčem jiném.)

Kapela

V místnosti vedle pak bylo instrumentů dokonce o něco víc. Mohli jste si stoupnout/sednout k libobolnému z nich a vyzkoušet si, jak se na to hraje (zvuk šel jen do sluchátek). Případně přímo zkusit zahrát nebo zazpívat jednu z přednastavených skladeb. Ale měli tam nějakou technickou poruchu, takže to úplně dobře nefungovalo :-(

Rockheim II

Tím skončila naše prohlídka, a to je z Rockheimu vše (a myslím, že toho bylo víc než dost). Podle času zkusím ještě přidat něco zítra, zase o minulém víkendu. Dnes ani zítra nic mimořádného neplánuju, ale tak třeba na něco narazím. Kdo ví :-)

Víkend na chatě II - část 2.

Pokud pořád ještě  nevíte, co v Norsku s těmi chatami mají, mrkněte se na vysvětlující video. Jinak se můžete ponořit do pokračování včerejšího příspěvku o výletu na Kvernmovollen. Dneska je to trochu delší, takže se nbojte a s chutí do toho :-)

Chata

Chata sama o sobě je celkem malá - jedna místnost se dvěma palandami, kredencem a stolkem, do které se vstupovalo přímo zvenčí. Dveře úplně netěsnily, takže dovnitř trochu foukalo a sněžilo :-) Navíc nefungovaly normálně na kliku, ale měly dvě malé petlice - jednu vevnitř, jednu venku. Takže to bylo trochu komplikovanější, když jsme je chtěli mít zavřené, ale zároveň se potřebovali pohybovat dovnitř a ven.

Pozůstatky starší chaty

Ve vedlejší místnosti se pak nacházel stůl s lavicemi okolo, malá (ale dobře fungující) kamna, a to bylo víceméně všechno. Z této místnosti se dalo vylézt nahoru na takové malé patro právě nad tou vstupní místností. Na patře byly molitanové matrace a místo tak pro 4-5 lidí (větší zima -> víc lidí :-) ). Střecha nebyla zevnitř nijak zvlášť zateplená, a bylo třeba dávat pozor na hlavu, ale na spaní to stačilo.

Okolí

Jelikož jsme měli docela dost času, vyrazili jsme tak různě na toulky kolem chaty. Počasí bylo celkem fajn - jasno, žádná velká zima, akorát ten vítr místy foukal tak, že by se o něj dalo skoro opřít. Každopádně to nikoho od focení a courání nikoho neodradilo. Stejně tak fakt, že kromě přírody v okolí vlastně nic moc nebylo. Ale tak koneckonců kvůli tomu jsme na chatu šli.

Okolí II

Po chvíli focení a běhání venku měl asi každý zmrzlé prsty, takže jsme se tak různě míjeli a střídali v chatě. A jelikož uvnitř bylo houby co na práci, vydal jsem se nadělat nějaké dříví na topení. Tentokráte byla chata vybavená dobře, měli tu ostrou pilu, takže se s tím dalo pěkně pracovat. Na fotkách chaty je vidět, jak tam bylo připravené dřevo - stromky a stromy bez větví opřené o sebe - jen vzít a nařezat. Což jsem taky s několika udělal. Ale topit bylo čím, takže to byla spíše příprava pro další skupiny.

Tma přišla celkem brzy (jak jinak), a když už jsem měl nařezáno dost, vydal jsem se zpátky do chaty. Kluci hráli karty, já jsem připravil matrace na večer. A během té přípravy jsem tam na chvíli vytuhnul... :-)

Okolí III

Před výpravou jsme se dohodli na společné večeři, kterou jsme se jali připravovat někdy kolem šesté. Vzal si to na starosti Martin a v plánu byl takový zeleninový eintopf. Já jsem na chatu nesl brambory, mrkev, celer a cibuli. A máte pravdu, pokud si myslíte, že jsem takový náklad po cestě trochu proklínal. Nicméně už mě to nemuselo dál tížit. Všichni jsme se vrhli na přípravu, škrábali, krájeli, připravovali vodu ze sněhu a za takové dvě hodinky už se dalo jíst.

Vyhlídka (Neděle)

Po večeři už se nic převratného nedělo. Povídali jsme, četli si tam místní kroniku chaty, prohlíželi zpěvníky a tak vůbec. Zabalili jsme to celkem brzy. Dominik si ustlal dole na lavici u kamen, zbytek spal nahoře na patře. Jedniný problém, co se objevil bylo, že jsem šel spát jako poslední, po čištění zubů venku při měsíčku. Kluci už se mezitím uložili ke spánku, spali napříč přes to patro, a samozřejmě na mě zbylo místo až někde za nimi. Nicméně jsem se úspěšně proplížil okolo a mohlo se spát. Zatímco spát jsem šel poslední, vstával jsem jako první. Probudil jsem se celkem brzo, byla tam zima, někdo vedle mě zřejmě řezal něco motorovkou a zkrátka už jsem nezabral, tak nebylo co řešit...

Vyhlídka II

V neděli jsme žádný zvláštní program neměli, tak jsme vyrazili kus za chatu na vyhlídku. Kolik tam toho bylo vidět, můžete posoudit sami na fotografii výše... Ale procházka to byla celkem pěkná. Původně jsme se chtěli mrknout ještě k jezeru, které se nacházelo nedaleko, ale pohled na něj nám tak nějak stačil, takže jsme ani nešli až k němu. Ne, že by nás přímo tlačil čas, ale nechtěli jsme se zbytečně zdržovat před cestou zpátky.

Vyhlídka III

Po cestě z vyhlídky jsme se ještě sklouzli z takového pěkného kopečka, vrátili se na chatu, provedli úklid. Udělali ještě pár fotek, posilnili se na cestu, a mohlo se vyrazit. Rozhodli jsme se jít trochu jinou cestou, než jsme šli k chatě. Jednak jsme stejně neznali správnou cestu, a pak jsme doufali, že to bude trochu kratší. Takže jsme vyšli s kompasem, černobílou mapkou a odhodláním vpřed.

Cestou z vyhlídky

Nesledovali jsme žádnou pěšinu, stezku, nebo cokoli podobného, takže jsme byli po půlhodině trochu překvapeni, když jsme došli k takovému docela strmému srázu. Nicméně vracet jsme se nechtěli, tak jsme to cik cak slezli dolů. Docela pomáhalo, že tam byl všude hluboký sníh, takže se mohlo jít pomalu a nijak nás to nehnalo dolů, a taky pár stromků, kterých se dalo chytnout, když bylo třeba. Ale upřímně nahoru bych tamtudy rozhodně nelezl. A v létě bych asi taky zvolil úplně jinou cestu, protože by to bylo pěkně o hubu.

Okolí chaty III

Ať už díky naší kamzičí obratnosti (pokud se tomu tak dá říkat v půl metru sněhu a s krosnou na zádech) nebo štěstí jsme to slezli všichni celí. Dole jsme narazili na pěšinku, která vedla k nedaleké chatě (netuším, jestli taky od NTNUI, nebo nějaká úplně cizí. U chaty jsme se občerstvili, napili, a mohlo se jít dále.

Chata byla celkem velká, a co je důležité, byla na mapě, takže už jsme aspoň věděli, kde jsme. Od chaty už jsme šli po pěšině. Tedy se spíš brodili sněhem, než šli. Takže to nebylo o moc lepší než předchozí úsek cesty. Ale asi po čtvrt hodince jsme dorazili k velké cestě - té, od které jsme se předchozí den odpojili, a která vedla souběžně s řekou.

Bohužel cesta připomínala spíš ledové koryto, takže Martin s Vláďou byli rádi za ty svoje protiskluzové návleky. Pro nás ostatní to spíš připomínalo Red Bull Crashed Ice. Já se brodil radši sněhem po straně cesty. Dominik a Christian se nějak klouzali a snažili neupadnout. Ale po takových 40 minutách už jsme byli zase zpátky u té farmy, okolo které jsme šli v sobotu dopoledne. Pak už jen kousek přes most a na zastávku.

Zastávka

Celkově nám cesta trvala jen něco málo přes dvě hodinky, takže jsme měli asi hodinu čas, než měl jet vlak. Autobus totiž nějak nejel (hádám, že v neděli je tu podobný problém jako v Čechách). Takže jsme courali kolem zastávky. Kdo měl ještě jídlo, ten si dal sváču/večeři. Dominik se šel klouzat na zamrzlou řeku (tipuju, že ledu na řece bylo víc než vody pod ním, každopádně to nevypadalo nijak nebezpečně).

Řeka

Čekání bylo celkově pěkná otrava, tak jsem tam zkoušel napřed curling s kameny, protože byl led samý hrb, přešel jsem rychle na petanque. A nakonec jsem postavil na jednom z kamenů tohle veledílo:

Monument :-)

Následovala cesta vlakem zpátky do Trondheimu za studentskou cenu 131 NOK. Ale vlak byl vyhřátý, sedačky pohodlné, měli tam i wi-fi, a hlavně jinak to nešlo, takže jsme se tak nějak spokojeně proklimbali až na nádraží v Trondheimu.

Vyrazili jsme na autobus, ale ten měl jet až za necelou hodinu, takže jsme šli podél trasy s tím, že kdyžtak nastoupíme. Vzhledem k tomu, že když jsme byli u školy (Gløshaugen), pořád mu zbývalo asi 8 minut, už jsme se rozhodli to dojít pěšky. Takže jsme to měli s takovou malou pětikilometrovou procházkou jako bonusem...