Meteookénko

Momentálně se prohrabuji všemožným fotografickým materiálem, co tu mám. Vznikl na různých procházkách, ve městě, mimo město i v (skoro) divočině. Je toho minimálně na pět příspěvků, tak snad se mi to podaří nějak zpracovat, i když to určitě nebude dneska :-D

Ale, abyste nebyli úplně zklamaní, hodím sem pár fotek přímo z domova, doslova. Většina je z mého pokoje, pár věcí z kuchyně...

12.4. - z pokoje

12. dubna tady sprchlo, ale po dešti to z okna vypadalo docela zajímavě. Posuďte sami...

12.4. - z kuchyně

Na té druhé fotce je ta duha dokonce dvojitá, když se podíváte pořádně :-)

12.4. - asi o 25 minut dýl

O chvíli déle se na nebi vytvořilo tohle...

15.4. - počasí je tu trochu zvláštní

Počasí v Trondheimu je vážně nevyzpytatelné, takže se tu dá čekat leccos. To si takhle ráno vstanete a venku chumelí...

30.4. - sluníčko svítí

Klidně tu může být hezky, slunečno a stejně sníh. I když tenhle roztál vcelku rychle. A pak zase 1. května dopoledne sněžilo.

10.5. - Večer znamená 21:50

A abych taky přidal něco aktuálnějšího, tak tady je ukázka toho, jak to tu vypadá k večeru, když se mraky trochu rozlezou a nad mořem se udělá jasno...

Tak já jdu zase přehrabovat fotky a zkusím sem zítra zase něco přidat :-)

Velikonoce v Trondheimu

V posledních týdnech (a málem měsících, sakra!) nějak nebyl na blog čas. Tak se tímto omlouvám. Ale snad vás potěší, že jsem úspěšně dodělal všechny projekty a semestrálky, a že už mám za sebou dvě zkoušky (s norštinou tři). A dvě ještě před sebou. Dneska se mi snad podaří najít okno a přidat pár příspěvků na opomenutý blog...

První bude o Velikonocích. Kupodivu je tu nijak zvlášť neprožívají. Aspoň ne tak, jako je tomu u nás. Místo toho, aby byly obchody plné svátečních hovadin, mají na významné velikonoční dny zavřeno. Vzhledem k tomu, že ve velikonoční týden byl věnovaný prázdninám (spring break), bylo město celkem vylidněné. Ono teda kromě dvou dní stálo počasí za houby, ale je to zkrátka čas na dovolenou (většinou někde na jihu). Nebo na dodělání školních záležitostí a tak.

Bez mazance by to nešlo

Jak jsem se dozvěděl od svojí norské průvodkyně Mathildy, jsou Velikonoce v Norsku věnovány zločinu. Ne, že by se začali Norové mordovat a krást. Ale čtou si krimi, koukají na tematické filmy. Dokonce na krabici mlíka tu měli detektivní komiks. Jak se k takovéhle tradici dostali, to se mi zjistit nepodařilo. Každopádně jsem pokračoval ve čtení norských detektivek od Jo Nesba, abych nezůstal pozadu...

Velikonoční Bjørn

Samozřejmě k Velikonocům neodmyslitelně patří i šupání. Tedy aspoň v Čechách. Ale vzhledem k tomu, že tolik Češek v Trondheimu neznám, tak to v tomhle aspektu bylo trochu slabší. Naštěstí jsem v pátek na nnákupu potkal Věrku s nějakým českým kamarádem. Tak jsme trochu nadhodili, jestli se teda bude konat nějaká pomlázka nebo ne. A dohodli jsme se s Věrkou, že se v pondělí stavíme.
 

Pømlæzkå - Design by IKEA, made in Norway

Jak jsme řekli, tak se i stalo. V neděli jsem dojel na proutí (k tomu asi udělám extra příspěvek s více fotkami), upletl pomlázku a v pondělí vyrazil za Věrkou. Jak to už chodí, dostala vyšupáno a já jsem si dokonce vykoledoval nějaké to vajíčko. U Věrky jsme chvíli poseděli a popovídali, a pak jsem se šel soustředit zase na jeden školní projekt, na kterém se Norům z týmu nechtělo úplně pracovat. Nebo spíš vůbec.

Tím byly Velikonoce tak nějak odbyté. Všem, které jsem letos nestihl navštívit, bych se tímto rád omluvil. A příští rok už to možná vyjde :-)

Polštářová bitva

Jak je mi od nedávna známo, a teď i vám, je 5. duben mezinárodním dnem polštářové bitvy. A, jak jste možná zachytili někde ve zprávách, po celém světě se konají větší či menší polštářové bitky. Přehled můžete najít na pillowfight.com. A samozřejmě Trondheim na tomto prestižním seznamu nechyběl. A já jsem zase nechtěl chybět na takové akci.

Polštář jsem vzal nějaký, co byl na bytě, už když jsem se nastěhoval. Byl by i celkem pěkný, kdyby nebyl špinavý a zastrčený za gaučem několik měsíců. Tak jsem ho aspoň trochu očistil, strčil do igelitky a vyrazil do školy. V sobotu jsem pracoval s Nory ve škole na projektu na Web intelligence. Snažili jsme se tam něco zprovoznit, takže jsem směrem do centra vyrazil na poslední chvíli.

Když jsem došel na náměstí v Trondheimu, byla už akce v plném proudu. Počítal jsem tedy s trochu větší účastí. Na náměstí probíhal zrovna nějaký trh a bitva se konala uprostřed, takže přes stánky ani nebylo vidět, že se tam něco děje. Když jsem ale přišel blíž, uviděl jsem, že už se to tam mele. Tak jsem na nic nečekal a zapojil se do akce.

Kolemjdoucí se pozastavovali a nevěřili tomu, co se tam děje. Trhovci i nakupující jen koukali. Sem tam si nás někdo fotil. Ale to samozřejmě nikom ze zúčastněných nevadilo, s tím se počítalo. Takže se tam všichni nerušeně mlátili polštáři. Občas hlava nehlava, sem tam jen nějaký duel, a někdy se najednou vrhla skupinka polštářových bojovníků na jednoho nebo dva nebožáky :-D



Ale pořád jsme samozřejmě měli na paměti, že je to jenom o srandě a snažili si celou akci co nejvíc užít. Tu a tam bylo taky třeba dát si pauzu od toho všeho běhání a mlácení. Jenom chvíli vydechnout, prohodit pár slov s ostatními, a pak se do nich zase pustit.

Celé to představení netrvalo nijak zvlášť dlouho, ale o to víc bylo intenzivnější. Aspoň teda tu a tam. Jinak to byla veskrze poklidná a relaxační akce. Nakonec jsme ještě udělali pár společných fotek, naposledy se do sebe pustili, a pak si zase všichni vyrazili po svých.

Brothers in arms

Bylo velice příjemné zpestření celého víkendu. Takže můžu jen doporučit. Ať už to bude nějaká bitva příští rok, pátého dubna. Nebo jenom nějaká malá bitvička u vás doma. Vzhledem k tomu, že máme v Čechách mnohem víc péřových polštářů než tady, může to celé akci dodat mnohem zajímavější atmosféru...

Do poznámky uvádím, že celá akce měla jednu oběť, respektive jeden poštář, který nepřežil. Jinak se vše odehrálo naprosto v klidu.

Polštář jsem tam nechal nějakému chlapíkovi, co tam seděl na lavičce. Původně jsem ho tam jen plánoval nechat ho tam někde ležet, ale když si o něj chlapík sám řekl... Všichni byli ve finále spokojení, já se polštáře zbavil a udělal dobrý skutek. Chlapík dostal pěkný polštář, který nikdo nechěl.

Pokud máte přístup na Facebook, nějaké fotky si můžete prohlédnout tady.

V pyžamu Polák Julian, organizátor akce. Vpravo od něj Slovák Martin

Besøk fra Tsjekkia - část 2.

Pokračování o návštěvě mojí milé sestry v Trondheimu je tu. Tentokráte méně textu, ale o to víc obrázků. Tak se snad bude líbit...

Pohled na centrum

Středa

Ve středu jsme se domluvili s Finy na společné návštěvě televizní věže na Tyholtu. Ve věži se nachází restaurace, kterou jsme měli v plánu navštívit. Mají tam akci typu "sněz, co můžeš" na pizzu a nějaký ten salát. Tak jsme si řekli, že to vyzkoušíme...

V pozadí napravo Moholt

Holky vyrazily dopoledne do města, Finové měli taky vlastní program. Já jsem něco dělal na koleji. A v jednu jsme se sešli ve věži. Výtahem vyjeli nahoru, usadili se ke stolu, pak si zaplatili pizza bufet a mohlo se jíst. Celá restaurace se otáčí kolem osy (dokola asi za hodinu). Takže jsme se při jídle mohli kochat výhledem. V nabídce byly asi tři druhy pizzy a nějaký salát s dressingem. Takže jsme postupně všechny vyzkoušeli, baštili a povídali.

Bráchové

Řeč byla o všem možném. O Finsku, o Čechách, o sportech, o seriálech, koníčcích a tak dál. Po nějaké době už jsme byli všichni přecpaní pizzou. Ne, že by byla tak dobrá, po pravdě spíš naopak, ale za ty peníze... :-D Po necelých dvou hodinkách jsme se odvalili do výtahu a šli jsme ten oběd trochu rozchodit do města.

Sestry

Od věže na Tyholtu je to jen kousek k pevnosti Kristiansten, kam jsme zamířili. Jednak, aby slečny spatřily místní pamětihodnosti, a pak je odtamtud pěkný výhled na město. Z Tyholtu je to trochu s kopce, takže i když jsme se valili jak sudy, šlo to celkem svižně. Naopak se na sněhu muselo dávat pozor, aby to nešlo svižně ž moc...

Kristiansten I

Na Kristianstenu bylo sice zima a větrno, ale hezky. Tak jsme tam všechno omrkli. Proto sem těch fotek hodím víc...

Kristiansten II

Od pevnosti jsme sešli dolů do města, kde jsme si dali rozchod. Finové šli na chvíli někam posedět, protože večer chtěli jít do katedrály a měli ještě dost času. Holky šly ještě mrknout do nějakých obchodů. A já šel zjistit, jak mají otevřeno v opravně kol, protože jsem potřeboval vyměnit pedál na tom mém krámu.

Kristiansten III

Sešli jsme se pak zase všichni večer na koleji. A jelikož to byl poslední večer holek, tak jsme poseděli všichni ve společné místnosti. Popovídali, popili něco vína, co holky přivezly. Zkrátka bylo veselo a ten večer jsme si užili.

Krisiansten IV

Čtvrtek

Ve čtvrtek už se žádné velké věci neděly. Teda kromě toho vstávání na směny, které jsem popisoval v předchozím dílu. Nicméně jsme ráno všichni přežili, jakož i studený týden.

Holky si akorát sbalily věci, zkoukly pár dílů seriálu. Naposled jsme popovídali, mrkni po okolí a tak. Pak už jenom počkali, až dorazí Johan se svým vozem a vyrazili směrem na letiště.

Na letišti sice trochu trvalo přemluvit automat na letenky, ale nakonec to dobře dopadlo, všechno se podařilo a holky mohly vyrazit domů.

Dojemné a smutné loučení

Poznámky:

• Jak asi vidíte na fotce, holkám vyloženě rvalo srdce, že musí jet zase zpátky do těch +20°C, co byly tou dobou v Čechách.
• Už v sobotu po jejich odletu bylo v Trondheimu krásně a jasno, sluníčko svítilo, co mu síly stačily.
• Takže poučení pro případné návštěvy: Přibalte si s sebou pořádné počasí.

Každopádně návštěva z Čech byla vítaná. Holkám se sice nelíbilo místní počasí, nedalo se pořádně chodit na nějaké delší procházky, protože sněhu bylo celkem dost. A všude. Ale doufám, že si to užily i tak...

Besøk fra Tsjekkia - část 1.

Jak jste jistě poznali z názvu příspěvku, dneska to bude o návštěvě z Čech... Ono, zatímco jsem dělal věci do školy, stihlo se tady toho hodně udát. Přišla a odešla zima, začalo jaro. Ale tohle spadá ještě do doby před tím vším blázincem, kdy sem v půlce března dorazila na návštěvu nejmilejší z mých sester s kamarádkou. Sice doteď pořád nechápu proč, ale holky s sebou přivezly pěkně divné počasí - regulérní zimu. Asi jim doma chyběla, tak si ji chtěly užít tady...

Pohled z kuchyně

Další vtipnou věcí na celé akci bylo to, že zrovna v tu dobu taky dorazila Joniho sestra Tiia. Takže byla docela sranda s tím, aby se nějak pořešilo spaní. DH nabídl svojí postel, protože má nějaký problém se zády, tak na ní nespí. Nicméně Tiia přijela už o den dřív, než holky z Čech, takže si postel zabrala ona. Já jsem si tu vypůjčil dvě erární skládací lehátka (lepší, než jsem čekal).

Ale nakonec jsme to udělali tak, že jsme do mého pokoje přestěhovali rozkládací, nebo spíš rozpadající se, gauč z kuchyně. A mojí postel do kuchyně. Holky bydlely a spaly u mě v pokoji, zatímco já v kuchyni. Což sice bylo přijatelné z hlediska místa, ale jinak pěkně na pytel. Zvlášť ve čtvrtek, kdy Niklas vstával na šestou, Joni a Tiia v 7, DH v 8 a já plánoval vstát tak kolem deváté. Ale nakonec se to zvládlo.

Velký holky ve světě... Bacha na ně! :-)

Na obrázku výše si můžete prohlédnout ony návštěvnice. A v následujících řádcích se vynasnažím popsat, co tady podnikaly. Prokládat to budu fotkami ze středečního výletu, protože jinak dokumentace trochu pokulhává. Takže pěkně od začátku:

Neděle

Holky přiletěly v neděli 16.3. odpoledne. S jedním známým - brňákem Honzou - jsem se domluvil, že vezme auto a vyzvedneme je na letišti. A tak se i stalo. Holky dorazily na čas, kufry se po cestě neztratily, takže jsme je dovezli na Moholt, a mohlo se jít bydlet.

Poté, co si holky vybalily, předaly mi všechny dary, proviant a pitivo, chvilku si vydechly. Následně vyfasovaly mapky města, karty na autobus a klíč, aby si připadaly patřičně jako turisti, a pak se mohlo vyrazit na krátkou procházku. Spíš aby se neřeklo. Venku byla tma, zima a chumelilo. Holkám se nechtělo nijak daleko. Tak jsme se podívali aspoň ke škole, jak vypadají Bradavice pod sněhem.

Holky jsem pak poslal zpátky autobusem, aby si taky vyzkoušely, jak to tady funguje. Pak už následovalo jenom to zmíněné stěhování nábytku, spousta povídání, představování se spolubydlícími a tak vůbec.

Ve městě

Pondělí

V pondělí ráno jsem vyrazil téměř ve vánici do školy. Když jsem se tam konečně doploužil, bylo v přednáškové místnosti prázdno. Při letmém pohledu na internet jsem zjistil, že přednášející hodinu odpískal. Přičemž tomu tak učinil někdy kolem půlnoci, což už jsem fakt nezaregistroval. Tak jsem to zreprodukoval pár dalším nešťastníkům, co dorazili do školy, a vyrazil jsem zase zpátky na kolej.

Odpoledne jsem žádnou přednášku neměl, tak jsme vyrazili s holkami do města na procházku, aby se podívaly, jak to tu vlastně vypadá. Joni byl někde ve škole, tak jsme vzali Tiiu s sebou, aby se nenudila. Prošli jsme většinu centra, podívali se, kde leží všechno důležité - katedrála, nádraží, Rockheim (kde je v pondělí bohužel zavřeno) a tak.

Když jsme se od Rockheimu vrátili zpátky do centra, začalo docela hustě sněžit. A holky, které celou dobu remcaly na počasí, už toho měly trochu dost. Takže jsme zase vyrazili busem zase zpátky na Moholt. Tam už se nic moc zajímavého nedělo. Jen nějaké povídání, koukání na seriály - Finové na Big Bang, Češky Spartakus, já jsem koukal na něco do školy.

Sněžný chameleon

Úterý

V úterý jsem šel na norštinu, kterou mám do dvanácti. Takže jsem se vrátil na kolej akorát na oběd. S holkami jsme udělali pórkový krém. Protože pórku dovezly požehnaně, tak aby se to nějak zpracovalo. Tak se zapojila Eliška, Vlastina i já. Uvařil se toho docela kotel, protože jsme to pak jedli ještě k večeři a ve středu znova :-)

Po obědě holky vyrazily do města samy, zatímco já jsem zůstal doma. Byly se podívat v Rockheimu, a tak různě po městě. Kde všude byly, to vám takhle nepovím. Ale po návratu vypadaly celkem spokojeně, tak se jim tam snad líbilo.

Jarní počasí. Skoro

Škola :-P

V poslední době jsem byl trochu zaneprázdněn školou. Pořád je tak nějak co dělat. A ukázalo se, že jsem si ty předměty nakombinoval pěkně blbě. Protože se teď nějak sešly krátce po sobě uzávěrky na několik projektů. Času nazbyt nějak nebylo, takže blog šel zase stranou.

Minulý týden to byl projekt na Software architecture, kde se jednalo o projekt k řízení malého robota (simulace v Javě) a hromadu dokumentace, tabulek, schémat a vůbec podobných věcí okolo. Vzhledem k tomu, že nás v týmu bylo šest, ale z toho pracovali tak čtyři, bylo toho celkem dost, času málo. Nakonec jsme ale odevzdali, co jsme měli. A uvidíme, jak nám to ohodnotí.

Tenhle týden to byla Web intelligence. Ve skupince jsem byl se třemi Nory. Z nichž jeden si ale udělal prázdniny, takže projektu moc nedal. Ostatní dva se tvářili, že jako budou pracovat. Takže jsme se několikrát týdně scházeli. Dokonce jsem byl minulou i předminulou sobotu celý den ve škole, což se mi snad zatím nikdy nepovedlo.

A doufám, že už ani nepovede, protože koho to má bavit. Navíc nemůžu říct, že by ty naše schůzky byly nějak přehnaně produktivní. Když bylo třeba o něčem rozhodnout, bylo to fajn, protože se mohly věci řešit na místě a rychle. Ale jinak, když bylo třeba něco vytvořit, ozkoušet, a pak zase nějak upravit a předělat, tak se nic neurychlilo tím, že jsme seděli vedle sebe. Já teda osobně na něčem podobném radši pracuju v klidu...

Cílem projektu bylo vytvořit Semantic MediaWiki na libovolné téma. Vytvořili jsme wiki o kytarách - cílem bylo popsat různé modely od různých výrobců dle parametrů. Data jsme se snažili získat z externího zdroje, takže se něco podařilo najít, něco ne. Ale ostatně se můžete podívat sami, jak se mi to nakonec povedlo na http://guitars.referata.com Do poznámky jen uvedu, že jsem něco podobného dělal poprvé, takže to podle toho vypadá. A cílem bylo projekt zrealizovat tak, aby byl funkční. Ne aby byl nejlepší na světě :-D

Další věcí byla zkouška z norštiny, kterou jsem měl ve středu (9.4.) odpoledne. Jelikož jsem pořád dělal na něčem jiném, norštině jsem před zkouškou zas tolik nedal. Takže uvidíme, jak to dopadne. Byl to test o čtyřech částech - gramatika zaměřená na podstatná jména, přídavná jména, pak odpovědi na otázky. A poslední bylo napsat krátký text na jedno ze čtyř témat. Já psal o tom, co dělám ve volném čase. Ale zkuste napsat smysluplný text, když znáte jen pár základních věcí a nemáte skoro žádnou slovní zásobu :-)

Takže teď zbývají ještě dva projekty - jeden se dělá sólově, další je týmový na Information systems. Ale to už snad bude v pohodě. Akorát nevím, jak dokopu k práci Srby, když se mi to nepodařilo s Nory :-D

Z Dragvollu

 Abyste neřekli, že je to jen nudný text, přikládám fotku Trondheimu, jak to vypadá z Dragvollu, kam jsem chodil na norštinu...

Kdo neskáče, není Čech

Minulý týden (6. a 7. března) se v Trondheimu konaly lyžařské závody. Ve čtvrtek běh na lyžích v rámci severské kombinace a kvalifikace na pátek - světový pohár ve skocích na lyžích. Původně jsem ani neplánoval, že se zúčastním. Ve čtvrtek jsem měl nějakou školu, navíc bylo hnusně. Ale v pátek jsem si řekl, že bych mohl vyrazit na hlavní program. Kdyby nelilo.

Před začátkem

Naštěstí někdy kolem třetí déšť ustal a vypadalo to, že bude po celém dni konečně normální počasí. Takže jsem honem sbalil vlajku, pití a jablko do batohu a vyrazil jsem s Niklasem na autobus. Autobusem jsme ještě s Němcem Sašou dojeli na Samfundet - taková kulturní křižovatka města. Kulturní, protože je to červený kulturní dům s velkým sálem, klubem, restaurací, knihovnou, barem. A křižovatka je to doslova - takže tamtudy projíždí všemožné autobusy, město i mimoměsto.

Na protějším břehu

Samozřejmě všude spousta lidí, dokonce nějaká studentská kutálka tam čekala s inštrumenty. Každopádně lidí bylo tolik, že jsme se do prvního autobusu prostě nenacpali. Tak jsme pěšky došli na předchozí zastávku na trase a počkali na další spoj. Tam už jsme vešli v pohodě. A na následující zastáávce se do autobusu nacpalo asi tak 2x tolik lidí, než by člověk považoval za možné. Včetně onich muzikantů. Já jsem naštěstí seděl, ale to znamenalo, že jsem byl ze všech stran obklopen lidmi, a v obličeji jsem měl nějakou housku (dokonce od Amati).

Polská většina

Každopádně jsme na místo nakonec dorazili a vyrazili k můstkům. Kluci už lístky měli, já jsem si ho ještě musel koupit. Sice za 200 NOK, ale jinak to nešlo. Na tribuně jsme se potkali se zbytkem party a mohlo se začít. Jen dodám, že fanoušků z Polska bylo okolo snad víc než Norů, třetí v pořadí bylo asi Německo, ale nechybělo ani pár lidí z Rakouska. Takže si člověk připadal málem jako doma - obklopený Poláky a Němci a široko daleko nikdo, kdo by mluvil stejnou řečí.

Cewá, necewá pawta

Na fotce výše vidíte, jak jsme se tam sešli - v přední řadě Nizozemka Tanja, pak nevím, vpravo Němec Niklas, vzadu dvě Bavoračky, Němec Markus, Belgičanka Sarah, pak netuším a úplně vpravo Němec Sacha. V nejvyšší řadě pak vlajky (Polák Julian na fotce chybí).

Dojezd

Celý závod jsme sledovali jak naživo, tak na velkoplošné obrazovce nad dojezdem. Jak můžete vidět na následující fotce, závodníci byli většinou spíš takové malé fleky, dokud se nepřiblížili někam k dopadu. Můstek samotný trochu v dálce, takže skokana jste neměli šanci vidět na startu na vlastní oči, takže obrazovka se hodila. Závodníci skákali jeden za druhým, takže to bylo trochu jak na tenise - hlavou sem tam - obrazovka, skokan, obrazovka...

Skokan

A teď k závodu samotnému: Fanoušci vždycky křičeli, když skákal jejich závodník, takže byl docela kravál vždycky, když skákal nějaký Polák. Češi byli v závodě taky zastoupeni slušně, málem lépe než v publiku(Hájek, Janda, Matura, Koudelka, Kožíšek - ten se podle mě ani nekvalifikoval). Skoro od začátku se držel ve vedení Koudelka, který předvedl nejdelší skok dne hned v prvním kole. Aby taky ne, když jsem mu to taky vyhulákal. Nějak se těm davům Poláků konkurovat muselo, i když jsem na to byl sám :-D

Přestávka

Takže první kolo probíhalo víceméně v pohodě. Našim se nijak zvlášť nedařilo, až na Koudelku, který vedl. Ale ani ostatní závodníci na tom nebyli kdovíjak skvěle. Někomu se dařilo více, někomu méně. Ale, jak asi vidíte z fotek, s počasím to nebylo nijak skvělé - bylo nad nulou, pršelo, a tak už to vypadalo pár dní. Takže podmínky dost na pytel. O přestávce vyrazila na dopadovou plochu uklízecí četa, aby všechno uhladila a srovnala. A pak přišlo druhé kolo.

Bardal!

Jelikož Koudelka vedl, skákal jako poslední. Druhý v pořadí byl Nor Bardal, který je mimochodem z Trondheimu. Ten druhým skokem potvrdil, že má na domácím můstku asi něco naskákáno a dostal se do vedení. Pak už se čekalo jen na to, jestli Koudelka dokáže zopakovat výborný skok z prvního kola. Těsně před skokem tam skupinka Čechů na druhém konci tribuny zapálila dýmovnice v národních barvách, tak bylo trošku pozdvižení, ale hlavně byli všichni zvědaví, jak (to) dopadne. Bohužel se 137 metrů neopakovalo a Koudelka skončil na smolném čtvrtém místě.

Hymna

Na závěr si rozjásaní Norové zazpívali hymnu, Poláci smutně věšeli hlavy. A já jsem v duchu proklínal Bardala. Pak se všichni odebrali k odchodu a odjeli přeplněnými autobusy zpátky do města. I když závod nedopadl pro Čechy nijak slavně, bylo to celkem fajn, až na počasí, které bylo trochu praštěné. Ale i tak jsme si to všichni asi užili. Nebo minimálně odešli spokojeni a zase s novou zkušeností. Nějakou oficiální zprávu o závodě si můžete přečíst třeba na idnes.

Sobota

V sobotu se konal v Outlandu zase další modernový turnaj. Tentokráte jsem si do balíčku přidal také několik naproxovaných karet. A ať už to bylo tím, nebo jenom velkou dávkou štěstí, podařilo se mi turnaj vyhrát. Report psát nebudu, top 4 je na mtgpulse.com, jen poznamenám, že mi to dost zlepšilo náladu. A kromě toho jsem si odnesl kartu v hodnotě 57$, takže se mi zaplatil i vstup na skoky na lyžích :-)

Výlet do Rørosu - část 2.

Omlouvám se za zdržení, ale druhá část výletu do Rørosu je konečně tady. Abych už nezdržoval více, půjdeme rovnou k věci...

Trh

Autobusy nás vysadily u nádraží s tím, že máme něco přes dvě hodiny, abychom si prohlédli městečko, a pak se máme dostavit na večeři, která byla v ceně zájezdu. Nuže, vyrazili jsme mezi stánky, abychom se podívali, co tam vlastně mají. Na začátku naší procházky to byly hlavně různé rukavice, čepice, svetry a další oblečení. Něco v norském stylu, něco naprosto nesouvisející.

Trh 2

Dále byly u spousty stánků k mání klobásy a salámy. Všechny možné příchutě, maso z losa, soba a jiné zvěře. Ale samozřejmě bylo všechno zboží s patřičnou přirážkou. V několika stáncích se prodávala různá veteš. Něco asi mělo působit starožitně, něco byly vyloženě staré krámy. K tomu tam byly k sehnání i další nesmysly - různé dekorace, ozdoby a další cetky.

Kostel

Poté, co jsme se propletli několika uličkami mezi davy stánkařů, turistů, čumilů a dalších, zamířili jsme ke kostelu. Jednak je takovou centrální budouvou městečka, a pak jsme o něm slyšeli samou chválu, jak pře výpravou, tak třeba při výkladu v dole.

Kostel 2

Nevím, jak to v kostele fungovalo, ale bohužel nebylo možné se normálně dostat dovnitř. Stála se tam šíleně dlouhá fronta před zavřenými dveřmi, která se nikam nehýbala. Takže jsme kostel aspoň obhlédli zvenčí, mrkli se na hřbitov nad ním, a pak jsme pokračovali dále směrem ke slévárně.

Slévárna

Slévárna je jednou z nejstarších a nejdůležitějších budov ve městě. Netuším, nakolik je původní, nebo ne. Každopádně nyní se uvnitř nachází muzeum důlní společnosti a historie města vůbec. Bohužel jsme neměli dost času, abychom si ho pořádně prohlédli, takže jsme místo do muzea zamířili na výsypku za ním.

Slévárna 2

Hádám, že v minulosti se výsypka nacházela někde na okraji města. Nicméně dnes se nachází zhruba uprostřed něj. Takže to vypadá přesně tak, jak to píšu - uprostřed města obrovská hromada škváry, na jedné straně historické centrum, na druhé normální domky.

Z výsypky

I když ta kopa vypadá nanejvýš nepatřičně a hnusně, pod sněhem to nebylo tak hrozné. Ne, že by se tam dalo lyžovat nebo sáňkovat (na to by bylo třeba toho sněhu trochu víc). Ale, co je hlavní, je to vcelku dobrá vyhlídka na širé okolí. Ne tedy, že by bylo vidět půl Norska. On je Røros tak trochu schovaný v dolíku mezi kopci...

Výsypka 2

Díky tomu, že je takto ukrytý víceméně v horách, je to také druhé nejchladnější místo v Norsku. Nicméně jste z fotografií asi už poznali, že tam žádná velká sibiř nebyla. Možná trošku větší zima, než jinde, ale jinak bylo krásně. Jinak na fotce výše je jen jedna, ta menší, část výsypky. My jsme vyrazili na tu vyšší. A takhle vypadal výhled z ní:

Z vyhlídky

Z vyhlídky jsme zase slezli zpátky ke slévárně a vydali se do vedlejšího stavení. Bylo to několik budov s dvorkem a stodolou, kde se nacházely různé ukázky řemesel, která se tu dříve provozovala a evidentně trochu provozují i dnes.

Jeden chlapík tam stál u části srubu - normálně jen přiříznuté klády, z nich postavený roh baráku, okno v každé stěně - a něco tam k tomu říkal. Opodál stála konstrukce menší chaty, kde zase jiný řemeslník opracovával nějaké krokve. Kousek vedle zase jiný umně kladívkem vytvarovával břidlicové střešní tašky.

Truhlárna

Samozřejmě nesměl chybět kovář, který venku bušil, tepal, dmýchal a vůbec dělal to, co se tak dělá u výhně na dvorku - kecal s kolemjdoucími a snažil se něco prodat. Uprostřed dvora bylo ohniště, okolo kterého seděli nějací Norové, povídali, pojídali, popíjeli. Uvnitř jednoho toho stavení byla prodejna kožených výrobků - pásky, kabele, možná i nějaké boty. Vedle zase nějaké vyřezávané misky, hrnky, lžíce a figurky.

Ve stodole pak sídlil truhlář - byly tam k vyzkoušení všemožné pily, dláta, sekerky, svorky, svěrky a svěráci. A k tomu záplava nejrůznějších hoblíků - klasické rovné, vypouklé, vyduté a pak takové ty ozdobné na lišty, hrany a já nevím co. Tak jsem si taky pohrál, aby se neřeklo.

Anonymní dvorek

Po odchodu ze stodoly už jsem zamířil směrem k hotelu, kde měla být večeře, byť pozvolna. Výhodou toho všeho mumraje bylo, že se mohlo jít téměř kamkoli. A tak jsem prošel pár dvorků. Na fotce výše je jeden z nich. To dole v přízemí byla nějaká restaurace. Takových dvorků tam bylo více - jeden s kavárnou, druhý s hospodou, na třetím probíhala dražba nějakých nesmyslů.

Po cestě zpátky jsem narazil na stánek se sladkostmi. Jelikož jsem si do té doby nic nekoupil, zastavil jsem se aspoň tady, abych taky věděl, že jsem na (skoro) pouti. Koupil jsem si nějakou kouli v čokoládě s ořechy. A něco obdobného ve tvaru válečku. Kouli jsem zbaštil po cestě. Byl to nakonec takový kokosový indián. Ne, že by to bylo nějak mimořádně chuťově zajímavé, ale zajímalo by mě, jak to dělají :-)

Sáně

Před večeří jsem ještě hodil oko do Íčka, popovídal si s prodavačem sýrů o tom, jak před lety projel na motorce Čechy. A že se mu líbilo ve Vansdorfu (tehdy tam byl asi ještě klid). A pak už do hotelu na véču.

Večeři, jak už jsem psal, jsme měli objednánu předem. A v plánu byl sob, což bylo asi všechno, co jsme věděli. Všichni účastníci byli nahnáni do jednoho salónku někde v zadní části hotelu, a po chvíli čekání začali nosit pikolíci do místnosti nádoby s jídlem. Když to zkrátím, v jedné byly brambory, v jedné zelenina (vařené kusy mrkve, celeru a cibule) a konečně v poslední ragů ze soba.

Byly to takové kousky masa, nic speciálního. Kdo čekal steak, byl zklamaný. Fungovala tam samoobsluha. Takže si každý na talíř nandal, kolik uznal za vhodné, a mohl se pustit do jídla. Sob byl spíš takové UHO, maso podle všeho kousky, co se jinam nehodily, protože nebyly dost dobré. Všechno takové bez chuti, ale když se to maso smíchalo s brusinkami, bylo to docela dobré...

...Dokud jedna Belgičanka nepoznamenala, že to vypadá jako jídlo pro kočky.

Dezert se nekonal, tak jsem vylovil v batohu tu sladkost, co jsem koupil u stánku, nějak jsem to tam naporcoval na kousky, a podělil se se zbytkem stolu. Tak taky proč ne :-) Po večeři byla ještě trocha času, tak jsme ještě vyrazili do města. Ale stánkaři už balili, u kostela byla pořád fronta, takže už jsme tam mnoho nového neviděli. Kromě pár rozjařených muzikantů a pár ještě rozjařenějších Norů.

Každopádně, i když večeře kdovíjak slavná nebyla, výlet to byl vydařený a všichni zase mohli spokojeně vyrazit autobusem domů. Po cestě zpátky už byl celkem klid, možná i proto, že většina lidí v autobusu spala :-)

Výlet do Rørosu - část 1.

Dne 22. února jsme vyrazili na výlet se studentskou organizací ESN. Tentokráte do Rørosu. Jedná se o malé městečko asi tři hodiny cesty od Trondheimu. Momentálně má asi něco přes 5000 obyvatel. Co je ale důležitější, od roku 1980 je město zapsáno v seznamu UNESCO. Hlavně kvůli zachovalé architektuře a taky pár tradicím.

Což byl i hlavní důvod naší návštěvy - každoročně se tam pořádá Rørosmartan - největší jarmark široko daleko. Jelikož je Švédsko vzdálené, jen co by kamenem dohodil, jezdí tam trhovci i tamodtud a ze všech možných koutů Norska. Každopádně k tomu se ještě vrátím později.

Jedna z budov dolu

Dle instrukcí měl autobus vyjíždět v půl osmé z parkoviště na Moholtu. Dorazil jsem o něco dřív, tak pro jistotu. Autobus nikde. Nicméně autobusy dorazily během pěti minut. A to hned tři. Dva z nich byly určeny pro ESN, poslední pro neevropské studenty. Řidiči na ně umístili patřičné cedulky, nicméně po chvíli je zase prohodili. Takže lidi, co se hrnuli do jednoho autobusu, pak zase museli vystoupit a přejít do druhého. Pak se to nějak uklidnilo, všichni byli odškrtáni v seznamu při nástupu a mohlo se vyrazit. Nicméně díky těm zmatkům se vyjíždělo až někdy po osmé...

Vstup do dolu a muzea

Další z věcí, kterými je Røros známý, je těžba mědi. Ta zde probíhala po 333 let až do roku 1977. Místní těžební společnost díky mědi získala značný vliv a zdroje, takže hlavně díky ní Røros dnes vypadá, jak vypadá. A mimo jiné tato společnost díky svému kapitálu postavila několik důležitých budov i v Trondheimu.

V muzeu

Po vstupu do hlavní budovy muzea jsme obdrželi krátký výklad o jeho historii od jednoho z průvodců. Byl to takový prima chlapík, přihodil pár vtípků, takže rozhodně nenudil, a bylo to jak zábavné, tak poučné. Po výkladu jsme se rozdělili na tři skupiny, každá vyfasovala jednoho průvodce a helmy a postupně se vyrazilo do dolu.

Dole v dole

Důl nebyl nijak hruboký, ani jsme ho neprolézali celý. Jako průvodce jsme měli takového staršího dědu. Nejprve nám pověděl pár historek, před vstupem do dolu nás varoval, že je tam služebně nejstarší, a že už mu neslouží klouby, záda, srdce ani hlava, takže se půjde pomalu. Ale jinak byl nakonec celkem vitální, sem tam přihodil nějaký ten fórek. Na konci, kde se sešli všechny skupiny v jedné z velkých jeskyní, zazpíval nějakou norskou lidovou, aby nám předvedl, jaká je tam dole dobrá akustika.

Dole v dole II

Celkově to sice nebylo kdoví co převratného. Žádné krasové jeskyně, žádní netopýři. Ale i tak to byla zajímavá prohlídka. Jak často se taky podíváte do měděného dolu, co? Já jsem si s sebou vzal čelovku, nasadil ji na helmu a ukukoval tam všelijaká temná zákoutí, kam běžní smrtelníci nepohlédnou (rozuměj lidi bez baterky, protože tam prd vidí). Nicméně poklad jsem tam nenašel.

Dole v dole III

Po tom, co jsme opět vylezli na povrch, se všichni přezuli, pokud měli náhradní boty, případně aspoň nasadili návleky. Důl je totiž plný oranžového bláta. Nicméně i tak byl v autobusu ve finále docela svinčík. V autobuse jsme se občerstvili a mohlo se vyrazit do samotného města. Pokračování příště...